lžičky - článek

Ohnout nebo neohnout

… text je ze série povídání a článků od Romama Annabell Budínová… i takové prožitky mám na cestě poznání…

Sedím v kruhu spolu s dalšími lidičkami, kteří se vydali na cestu za tajemstvím života. Právě se chystáme jednomu takovému přijít na kloub. Karty, v tomto případě lžičky, které se chystáme ohnout, zatočit či jinak esteticky či umělecky upravit, jsou rozdány. Instrukce od Mony, naší průvodkyně tímto procesem, jsou, zdá se, srozumitelné.

Trochu mě zneklidnila věta : “ Zda lžičku ohnete či neohnete není důležité. Vnímejte to, CO JE ZA TÍM. „
Tohle jsem nechtěla slyšet. Naprosto mě to zmátlo. Moje jediná vnitřní tužba byla zakroutit lžičku do tvaru kudrlinky, jako jsem to viděla na jůtůbku a hrdě s pocitem velkého vítězství si ji odvézt domů, kde si ji vystavím v obýváku s pocitem : „SEM TO DALA.“


„Zda lžičku ohnete či neohnete není důležité.“


A moje vnitřní JÁ cítííí, že to prostě DÁ.
Bohužel občas se ve svých vnitřních Já neorientuji. Vím tutově o dvou a jsou si někdy tak podobné. To, které se nyní ozývá je při mě a fandí mi. Věřím mu.
Jdeme do toho.
Pohrávám si s tou kovovou nerez věcičkou a čekám na impuls. V hlavě mi začne zvonit: „TEĎ, TEĎ,TEĎ,TEĎ…. “ stále neposlouchám a čekám na nevím na co. Snad, že se mnou zatřese celý dům, či co.
TEĎ,TEĎ, TEĎ neustává, nic lepšího asi nepřijde. Zaberu…. a nic. Ani se nehne.
NEDALA JSEM TO:
Vzdávám to. Nefunguje mi to. Kašlu na to. Hra skončila. V obýváku si nic nevystavím.

„Čekám na impuls, ale to musí něco pořádného…“


Pozoruji ostatní, hlava prázdná, až překvapivě klidná a uvolněná. Pohrávám si s tou lžičenkou, hladím jí a opět přichází známé heslo :“… teď, teď, teď….“. Následuji jej pomalu a v klidu, nic nečekám………. Jsem v přítomnosti a spojená se svým pravým JÁ.

V ruce držím kovovou kudrlinku, až mi překvapením vyhrkly slzy.
Rozhlížím se po ostatních. Každý sám ve vlastním vnitřním  spojení právě TEĎ si vyzvedáváme cenné rekomando z podvědomí. Každý sám a přece propojeni.
Nejprve „konec“ …. aby mohl přijít nový začátek s poznáním. Už vím, co je ZA TÍM.
Vystavím si trofej v obýváku?
Hm. Možná ano, možná ne. To, co je s ní spjato nepotřebuji vystavovat…. , ale kdybych třeba někdy zapomněla…?


„Nový začátek je někdy zaměňován za konec.“


P.S. Někteří studenti nedávali pozor, když se  zadával úkol. A pak to vypadalo tak, že dotyčný jedinec asi čtvrt hodiny urputně hypnotizoval lžičku pohledem a ta se mrška nehnula ani o milimetr. Snažil jsi se opravdu poctivě, Leo. Všichni jsme to viděli. 😀
Děkuji. Namaste.
Annabell
… text je ze série povídání a článků od  Romama Annabell Budínová